Poslední report bude ve znamení naší okružní jízdy autem po Yucatánských památkách a zajímavých městech. Poslední třetina cesty je ve znamění dobrodružství a mnoha zážitků. Přeji příjemné čtení…

22.den

Poslední den u moře v Cancúnu jsme oslavili stavbou největšího písečného hradu. Odpoledne jsme se vydali na místní mercado (tržnici) s názvem Coral Negro a nakoupili pár suvenýrů. Jen škoda všech těch otravných prodejců, kteří na nás neustále pořvávali a zvali nás do svých obchodů. Přišli jsme právě v době, kdy bylo tržiště celkem prázdné, takže asi to nejhorší možné načasování. Moje žena smlouvá lépe, já se o ceně velice nerad dohaduju – evidentně nejsem dobrý obchodník. 🙂

Poté jsme se přesunuli na jídlo – cílem naší cesty bylo Hard Rock Café Cancun. Před ním nás ještě podělal Mexičan v masce Batmana. Byl Halloween a on stál před slavným klubem Coco Bongo – říkali jsme si tedy, že to bude asi nějaká promo akce. Batman za námi přiběhl a udělali jsme s ním pár fotek, potom chtěl tips. Byl to takový ten klasický člověk v převleku, který tam je asi každý den a chce prachy… Dali jsme mu 20 pesos, to se mu moc nepozdávalo, ale mně to přišlo akorát. Nakonec jsme vyrazili do Hard Rocku, kde byli všichni v maskách a strašidelné halloweenské náladě. Emily z toho byla ze začátku trošku vyděšená, ale nakonec se jí tam líbilo. Jednalo se o středně velký Hard Rock – dal jsem si místní specialitku Mexican Margarita Plate (3 malé margarity s nachos).

23.den

Začíná poslední třetina našeho mexického tripu. Tuto část cesty jsme pojali trošku dobrodružněji, půjčujeme auto a vyrážíme okruh po krásách Yucatánu. Z našeho hlemýždího tempa (1 destinace za 3 týdny) plánujeme najednou projet během posledních 2 týdnů hned několik měst a důležitých památek. Bude to náročnější a jsem zvědav, jak to s těmi vyčerpávajícími přesuny zvládneme.

Dopoledne jsem vyrazil pro auto do Alama. Čekal tam na mě bílý Nissan v automatu. Venku byla obrovská vlhkost. Prvním cílem bylo drobné (ale malebné) městečko Puerto Morelo s nádhernou čistou pláží bez vln. Dali jsme si oběd v Pelicanos, prošli náměstím a opět nakoupili pár dárků pro příbuzné. Nakonec jsme vyrazili do naší další destinace Playa Del Carmen. Jednalo se o náš zatím největší apartmán s 2 ložnicemi a 2 koupelnami. Kousek od náměstí s trhem a moře. Večer jsme se rozhodli prozkoumat okolí a vyrazili kolem propracovaných graffiti, která jsou v ulicích směrem na hlavní trh všude. Taky spousta stánků s jídlem a rukodělnými produkty. Svezli jsme se ve vláčku za 10 MXN (což se Emily moc líbilo) a vyrazili na hlavní 5. ulici, která se táhne skrz celým městem a nabízí stovky obchodů, restaurací a stánků podél pláže. Jednalo se opravdu o rušný bulvár.

24.den

Tento den byl vyvrcholením hlavního národního svátku Día de Muertos. To je pro Mexičany nejvýznamnější událost roku a trvá 4 dny. Původně jsme plánovali vyrazit do zábavního parku Xcaret, kde měli docela propracovaný program včetně různých workshopů, koncertů apod. Nakonec jsme ale od nápadu z mnoha důvodů upustili. Cena lístku vycházela na 60 USD na osobu, mělo být dost narváno, a navíc jsme měli dítě, takže bychom velký areál měli problém celý obejít. Rozhodli jsme se tedy pro pohodovou verzi ve městě, kde se také chystal program (a zdarma). Dopoledne jsme strávili u moře a odpoledne vyrazili najít místo, kde by nás pomalovali, abychom byli na událost stylově připraveni. Nakonec jsme stánky s holkami, které malují našli v nákupním centru kousek od přístavu. Cena byla 150 MXN za půl hlavy (250 za celou). Po cestě zpět k náměstí jsme se stavili do parku Los Fundadores, kde se předváděly tradiční mayské tance. Narazili jsme také na průvod masek, který směřoval k hlavnímu náměstí Palacio Municipal. Tam byly postaveny oltáře s pomníčky mrtvých a různá akrobatická a taneční představení. Moc jsme si to s holkami užili. Zajímavé bylo, že nikde se neprodával alkohol a nikdo nebyl opilý ani agresivní, všude jen spousta dětí a pohodová atmosféra. Mexičani opravdu smrt neberou jako tabu, ale naopak ji oslavují a všude vás neustále obklopuje i v podobě různých artefaktů a výzdoby.

25.den

Tento den jsme věnovali návštěvě památek. Nic jsem o nich dopředu nevěděl ani nezjišťoval, pouze jsem v Google Maps viděl zaznačené místo, a tak jsme se vydali na pěší výlet. Museli jsme projít zvláštní branou, a dostali jsme se do úplně jiného světa – samé rezidenční nemovitosti, některé i k pronájmu, ale mnoho z nich bylo na prodej; například tato za drobné – 14 mega USD . V rámci komplexu byly rozprostřeny drobné ruiny Haman Ha Ruins, ale nic zajímavého. Nakonec jsme vyrazili zpět na mexický platter, který zahrnoval většinu mexických specialit, jako jsou tacos, quesadillas, guacamole, enchiladas nebo nachos – to všechno za 550 MXN pro dva.

Odpoledne jsem se vydal nakoupit lístky na trajekt na další den směr ostrov Cozumel. Při výjezdu autem do ulice jsem nezjistil, že jsem v protisměru, lidi na mě blikali a taxikáři mávali – za pár desítek metrů mi to došlo. Ale tady opravdu nemáte šancí poznat, že jste v protisměru; žádné značení, nic. S absencí značení jsme si ještě dále užili mnoho srandy.  Na terminálu mi řekli, že nic dopředu neprodávají, mám prostě přijít daný den hodinu předem a bez problémů se na ostrov s autem dostanu.

Večer jsme vyrazili na naše oblíbené náměstí a poté na drinky. Já vyzkoušel margaritu z mezcalu a nebyla vůbec dobrá. Mezcal je tady po tequille nejznámější alkoholický nápoj, vzniká destilací z agáve, ale mě moc nenadchnul. U stolu si k nám přisedli Němci a trošku jsme pokecali a procvičili angličtinu. Říkali nám, že s městem vypadáme dost sžitě, jako bychom tady už byli dlouho.

26.den – Cozumel

Tento den nás čekal přesun na trajektový terminál nedaleko města. Vyrazili jsme se společností Ultramar Cargo za 500 MXN (auto a my 3 v ceně). To je docela dobrá cena. Cesta trvala hodinu a čtvrt a v trajektu byla velká a hodně klimatizovaná krytá místnost s dětským koutkem. Dorazili jsme na místo a vyrazili na nedaleké trhy ještě předtím, než jsme se mohli ubytovat. Překvapilo nás mnoho ohromných výletních lodí všude kolem přístavů. Například loď Carnival Dream, mnohapatrový plující panelák s tobogánem na střeše.

Drobné dárky jsme nakoupili v Port Maya a okolním Flea marketu a vyrazili na nákup potravin do hypermarketu Mega Soriana. Poté jsme dorazili na ubytování a k našemu překvapení jsme zjistili, že se jedná o pidi apartmán, ve kterém kuchyň představuje pouze lednici, mikrovlnku a trochu nádobí. Což byl problém, jelikož jsme měli maso a potraviny na vaření na dva dny. Bohužel pokoje, které měly i sporák nebyly volné, takže jsme se museli spokojit s tímto. Na druhou stranu se jednalo o ultralevné ubytování za 600 MXN na noc, nejlevnější, co jsme v Mexiku měli.

Večer jsme vyrazili temnými uličkami k břehu hledat centrum. Zaujalo nás obrovské množství postávajících taxikářů a taky jsme narazili na menší Hard Rock Café, už druhé na ostrově. Jsem zvyklý, že ve městě je jeden velký Hard Rock, ale tady v Mexiku jsou i menší koncepty – v každém městě je minimálně jeden a často i Hard Rock Hotely, asi tady jde o hodně populární podnik.

Samotné náměstí je malé, nabízí fontánu a pár stánkařů s churros a marquesity, ale nic moc zajímavého. Docela podivuhodná je ale obrovská koncentrace lékáren, najdete je doslova na každém rohu a často jsou spojeny i s něčím jiným. Narazili jsme na lékárnu spojenou se zmrzlinovým stánkem, suvenýry, potravinami, a dokonce i obchodem na nářadí… Nepůsobí to moc důvěryhodně, ale asi jsou tady na to zvyklí.

27.den – Cozumel

Další den jsme vyrazili na Paradise Beach, což je známá a mnohými doporučovaná pláž. Pláže jsou tady pro našince řešeny docela zvláštně; mnoho z nich není veřejných, ale jedná se o takzvané kluby. To znamená, že pláž je obklopená restaurací, oplocená a pokud se na ni chcete dostat, musíte zaplatit poplatek za návštěvu. Kluby jsou různé; některé nabízejí all inclusive (takže zaplatíte 50 USD a můžete pít a jíst, co hrdlo ráčí). To se nám ale moc nevyplatí, protože jsme s dítětem a míchané alkoholické nápoje moc nevyužijeme. Na Paradise Beach je ale možnost zaplatit pouze 3 USD za osobu – dostanete vstup, lehátka se slunečníkem u moře, přístup k nádhernému obrovskému bazénu s teplou a čistou vodou a máte povinnost utratit 10 USD na osobu v restauraci. Což nakonec nebylo vůbec špatné, užili jsme si velkou část dne u parádního bazénu (asi nejlepšího co jsem zatím kdy viděl). Emily se tam extrémně líbilo, na druhou stranu ale moře nebylo zas tak čisté a přístup k němu nebyl pro děti úplně ideální. Cozumel je nicméně populární destinace hlavně kvůli potápění a šnorchlování – má mnoho korálových útesů a tam, kde se dobře šnorchluje, to obvykle nebývá tak dobré na koupání.

Odpoledne jsme objeli ostrov a dostali se na východní stranu k pláži Chen Rio, kde byly o poznání větší vlny, ale také přírodní bazény s křišťálově čistou vodou. Po cestě zpět do apartmánu jsme se ještě stavili u pouličního prodejce pro kokos, nakonec jsem koupil jeden za předražených 100 pesos. To mi přijde docela nekřesťanské s ohledem na to, že jim tady rostou nad hlavou – ale aspoň byl vychlazený.

Večer jsme vyrazili na zmrzlinu. Přišel zrovna obrovský slejvák, opět nanejvýš na 5 minut, ale i tak všude na ulicích tekly proudy vody a ze všech domů tekla dešťovka přímo na ulici. Je zvláštní, že tu v podstatě neexistuje kanalizace, takže při prudkém slejváku se z cesty stane taková řeka a voda se tu drží docela dlouho, i když zrovna neprší.

Večer jsme si dali sprchu. Zatím úplně všude, kde jsme byli, měli tu stupidní natvrdo zabudovanou sprchu ve zdi. To je opravdu geniální, hlavně pokud si nechcete každý den umývat hlavu, a máte dítě, na které nemůžete jednoduše zamířit vodu tam, kam zrovna potřebujete. Zlaté natahovací hlavice u nás doma.

28.den – TULUM

Poslední den v Cozumelu jsme si dali odpočinkový. Vyrazili jsme na public beach na severu, ale ta byla malinká a přístup do vody ne moc dobrý. Opět dobrá na šnorchlování, ale ne pro rodiny s dětmi. Proto jsme se přesunuli na jih ostrova, ale nejdříve vyrazili do městečka El Cedral. Před vstupem do města nás zastavila brána, kde dvě paní vybíraly peníze za vjezd do města (2 USD na osobu). To nám přišlo divné, ale vstup jsme zaplatili a přijeli na místo s pár domy a mnoha stánky, v podstatě tourist trap jako vyšitá. Zaplatíte za vstup do města, kde není nic k vidění a můžete vlastně jen nakupovat. Jelikož město bylo uprostřed džungle (a když jsem na chvíli otevřel dveře, do auta vletěli 2 komáři), tak jsme se rozhodli, že ani nevystoupíme a urychleně vypadneme.

Naše poslední cesta na Cozumelu vedla na pláž Playa Palancar. Příjezd vede po hodně špatné kamenité cestě. Pláž je opět obehnaná restaurací, všude jsou značky, že se jedná o soukromý pozemek, a nejsou povoleny vlastní nápoje ani jídlo. Přijde mi zajímavé, že si někdo v podstatě přivlastní veřejnou pláž a nastaví si na ní vlastní podmínky, ale možná je ta část pláže pronajatá dané restauraci. Ale docela bych o tom i pochyboval. Každopádně po zaparkování za námi přišel pán, který nám ukázal parkovací místo, s tím, že chce spropitné 1-2 USD! Lidi tady opravdu nemají problém říct si o peníze. Prostě za každou pitomost spropitné. Dali jsme si jídlo a vyrazili na pláž, kde byla křišťálově čistá voda a žádné vlny. Takže jsme si tady užili několik hodin a našli i pár mušlí.

Cozumel je ostrov zaměřený hlavně na zaoceánské lodě plné turistů (hlavně amerických). Vše je tomu uzpůsobené. Ceny všeho jsou v dolarech a když chcete platit v pesos, tak to prodejci vždy složitě přepočítávají. Na ostrově se vyskytuje ohromné množství taxíků a z počátku mi to nedávalo smysl. Když jsme jeli, na cestě za sebou stály taxíky v kilometrové frontě po obou stranách silnice. Ale nakonec mi došlo, že když přijede ohromná loď s kapacitou 3 000 lidí (a těch kotví u Cozumelu třeba i deset), tak je musí někdo do těch plážových klubů i dopravovat…

Nakonec jsme vyrazili zpět na pevninu, tentokrát se společností Transcaribe. Bylo trošku peklíčko najít terminál pro zaplacení vstupenek, opět žádné značení nebo cedulka, v tomto jsou opravdu minimalisti. Na druhou stranu značení zábavních parků a míst, kde utratíte prachy, je opravdu velkorysé. Například po cestě do Tulumu jsme minuli několik zábavních parků, jako jsou Xcaret, Xsenses, Xoxomilco, Xplor nebo Xel-Ha (to všechno patří do ohromného impéria jediné firmy (https://www.xcaret.com), která pořádá i různé organizované autobusové masové výlety po památkách.

29.den

Dopoledne jsme vyrazili ke známým mayským ruinám u moře. Autem dorazíte k parkovišti, kde si od vás vezmou 100 MXN, a můžete pěšky pokračovat pro lístky ke vstupu. Každopádně ještě u parkoviště vás zastaví množství průvodců a pokusí se vám prodat různě drahé (až 1 000 MXN na osobu) okruhy lodí. Před vstupem mezi ruiny jsme si vystáli frontu, zaplatili 75 MXN poplatek a mohli si užívat rozlehlý slunný areál zalitý obrovským množstvím turistů (byli jsme tu cca kolem 11. hodiny, dříve jsme nemohli vyrazit, protože pršelo). Jsou to velmi specifické ruiny, protože představují jedno z mála měst, které stálo přímo u moře a sloužilo jako přístav pro další známé místo Cobá. Pěkný článek o Tulumu naleznete na Novinkách, kde vyšla celá série o Yucatánu. Místo je velice fotogenické a počasí nám možná až příliš přálo a docela do nás pralo. 🙂

Odpoledne jsme vyrazili na bazén v našem areálu, ale byl docela ledový. Zajímavé je že ty bazény tu obvykle postaví na místo kde téměr vůbec nesvítí slunce. Večer jsme vyrazili do nedalekého centra města, opět bylo docela tmavé protože nesvítilo pouliční osvětlení. Ale dostali jsme se na hlavní ulici, kde tepal život. Mnoho obchodů, restaurací a nakonec jsme došli na nedaleké náměstí kde byly stánky s jídlem a obrovské dětské hřiště. Po cestě nás zaujala cyklostezka, která se táhne celým tulumem a obrovské množství kol (město kol). atmosféra tady taky působí trošku uvolněněji a potkáte množství bio/hippie lidí a backpackery.

30.den

Tento den jsme věnovali plážím a odpočinku po náročném chození po památkách. Nejdříve jsme vyrazili k nedaleké laguně Kaan Luun, kde jsme za 100 pesos získali přistup do úchvatné a čisté laguny s pískem a teplou vodou. Místo bylo opravdu krásně udržované; nabízelo množství houpaček a hamaků přímo ve vodě. Koupili jsme si ledově vychlazený kokos za 50 MXN a pán byl tak hodný, že nám ho nakonec i rozsekl. Opravdu pohodové odpoledne. Lagunu určitě doporučuju a dopoledne zde nebylo ani mnoho lidí.

Odpoledne jsme vyrazili k moři, konkrétně k pláži Paradise Beach. Už po cestě nás trošku odrazovalo množství aut stojících podél celé silnice. Nakonec jsme pochopili, že všechny parkoviště u moře jsou placená, nebo patří k nějakému hotelu. Takže lidé parkují na kraji silnice. Žádná volná místa už ale nebyla, tak jsme využili nabídku placeného parkoviště za 200 MXN. Docela naštve, že obrovské množství free parkovacích míst zabírají postávající taxikáři.

Pláž byla opravdu pěkná, i když plná lidí. Moře nebylo tak průzračné, jako na Cozumelu, ale bylo čistější než v Cancúnu. S holkami jsme si zablbnuli ve vlnách a postavili hrad. Po zkušenostech z Asie jsem měl obavy, že bude i v Mexiku spousta odpadků vyplavených u pláže (a všude kolem cest, ale Mexičani mě překvapili svou čistotností. Je tady spousta zenových prací, jako zametač písku, člověk, co vám dává nákup do tašky, otevírač brány nebo člověk, jehož jediným úkolem je vypsat vám papírek. Na některých místech narazíte na docela nadhodnocenou kapacitu pracovníků na pozici, kde by stačili třeba jen dva lidé – a zbytek jen postává a nemá nic na práci.

31.den – COBA

Ráno jsme vyrazili do dalšího důležitého mayského města jménem Cobá, které ukrývá jedinou pyramidu, na kterou můžete vylézt. Cesta z Tulumu trvala cca 50 minut, ale Cobá leží již v jiném časovém pásmu, takže počítejte s časovým posunem o hodinu dozadu. Takže i když jsme vyrazili v 9 ráno, tak jsme na místo dorazili opět před 9. hodinou. Na místě už byly nějaké autobusy, ale nic hrozného. Vstupné opět pohodových 75 MXN za osobu a dostanete přístup do opravdu ohromného komplexu s velkým množstvím ruin. Naším hlavním cílem byla pyramida Nohoch Mul, na kterou se dá vystoupat po 150 schodech. Vzdálenost pyramidy od hlavního vstupu je docela velká (cca 40 minut chůze), proto jsme využili místní kolovozík – za 125 MXN nás mladý funící Mexičan pěkně dovezl až k pyramidě, a my si mohli užit i několik ruin po cestě (aby si chudák mohl odpočinout a nabrat trochu dech). Výstup na pyramidu proběhl bez problému s Emily v manduce, i když některé schody byly ve značně opotřebeném stavu. Nahoru ale vede lano, kterého se můžete přidržovat. Na samotné pyramidě už bylo ohromné množství lezců, takže pokud chcete místo opravdu zažít, musíte si přivstat (ostatně jako všude). Další možností je připlatit si cca 300 MXN a můžete do areálu vstoupit i po zavíračce (stejně je to v Tulumu), od 17 do 19 hodin, kdy si můžete vychutnat i západ slunce. Opět velmi pěkný článek o komplexu a historii najdete na Novinkách.

Další cesta byla dlouhá 2 hodiny a vedla do motorestu vzdáleného 5 minut od naší další zastávky Chichen Itzá. Tu máme naplánovanou na zítřejší den. Bylo to naše první ubytování bez kuchyně a se snídaní. I když to byl v podstatě motorest s pokoji v takových drobných domečcích, tak nabízel poměrně klidné a pohodové místo s 2 super bazény (1 z nich byl v přírodním stylu). Večer jsme si dali typické mayské pokrmy a místní citronovou polévku a nějaké ty drinky. Docela nás ale překvapuje různé množství alkoholu v drinku pro muže a pro ženu. 🙂

32.den – CHICHEN ITZA

Přesun do Chichen Itzá (nově sedmý div světa) byl díky dobrému umístění našeho ubytování krátký. Snažili jsme se být na místě opravdu co nejdříve. Nakonec jsme dorazili na 8:30, ale bylo tady už několik autobusů a spousta aut. Po vystání fronty jsme zaplatili vstup do areálu (kolem 500 MXN) který byl proti Tulumu, Cobě a všem ostatním památkám opravdu vysoký. Nedostali jsme žádného průvodce ani mapu areálu. Už nás ale opět čekali průvodci, kteří chtěli další peníze za komentovanou prohlídku, která není s dítětem úplně ideální. Nedaleko jsme narazili na docela zašlou mapu areálu, kterou jsem měl problém přečíst. Musím říct, že tu jsou docela vykutálení a snaží se všemi způsoby dostat turistu do pozice, kdy si uvědomí, že se v areálu sám nevyzná, a potřebuje průvodce. Z Chichen Itzá se bohužel už stal opravdový skanzen s autobusy turistů a ohromným množstvím stánků všude kolem. Na to, že zaplatíte tak šíleně přemrštěný vstup, se musíte obrnit dost velkou dávkou nervů. Každopádně komplex je to úchvatný a bez toho marasmu by se jednalo rozhodně o nejlepší ruiny, které jsme zatím navštívili. Takto to asi vyhrává Cobá s menšími davy a možností vyšlápnout na pyramidu. Opět pro zájemce o historii pěkné informace o Chichen itzá na Novinkách.

Nyní už nás čekala pouze cesta zpět do Cancúnu, ale protože byla docela dlouhá (cca 3 hodiny), rozhodli jsme se zastavit na oběd ve krásném koloniálním městečku Valladolid, kde jsme v rychlosti navštívili místní náměstí a vyrazili dál po placené dálnicí (360 MXN) do Cancúnu. Při tak dlouhém přejezdu, kdy projíždíte městem, vesničkami ale jedete i po dálnici, si stihnete vychutnat se vším všudy místní zálibu v retardérech. Po cestě jsme jich přejeli nespočet. Většina z nich je naprosto nesmyslně položená na místech, kde není třeba. A pokud už to trefí, umístí je před vjezd do vesnice nebo přechod, zase je nepřiměřeně předimenzují (třeba 30 retardérů před vjezdem do vesnice). Retardéry jsou různého druhu a značení. Buď se jedná o velkou bouli na silnici (známe z ČR), nebo o drobnou snadno přehlédnutelnou bulku/výstupek z různých materiálů (zažil jsem i lano). Retardéry jsou obvykle velmi špatně nebo neřízeně označené, snadno je přehlédnete a některé vypadají na domácí výrobu.

33.den – nákupy

V Cancúnu nebylo úplně ideální počasí, takže jsme vynechali náš původní plán jet naposled k moři, a věnovali dopoledne odpočinku. Odpoledne jsme vyrazili na nákupy. Nejdříve na Mercado 23, kde jsme se místním collectivem/cruzecou dostali za 10 pesos. Po zkušenosti s autobusem jde o ještě trošku punkovější záležitost. Nabere vás chlápek, který vám nerozumí, a odveze vás na místo, kam potřebujete. Cruzeca jezdí různými směry, takže musíte dávat pozor při výběru. A je jich opravdu hodně.

Samotné Mercado 23 nás moc nezaujalo, byla to taková špinavá špeluňka plná nevábně vypadajících věcí. Zaměřená spíše na místní. Zažili jsme tam i mírně hororovou scénu, kdy jsme se chtěli pěšky přesunout na další mercado tou nejkratší cestou (přes uličky), ale potkali jsme velmi pofidérní lidi, kteří byli opilí za bílého dne. Poprvé v Mexiku jsme se cítili mírně nebezpečně, spíše nekomfortně, a tak jsme vyrazili na opačnou stranu směrem na hlavní tah – odtud jsme potom došli na Las Palapas. Policii tu jinak potkáte téměř na každém rohu; dokonce projíždí čtyřkolkou i po pláži. Oblasti, na kterých jsme se vyskytovali, jsou bezpečné hlavně díky množství turistů (převážně z USA). Z Las Palapas jsme vyrazili na vetší trh Mercado 28, který byl tím, co jsme hledali. Nakonec jsme nakoupili téměř vše, co jsme potřebovali, jen nás trošku překvapila opravdu brzká zavíračka v 19 hodin (včetně obchodů s jídlem).

34.den – odlet

Ráno nám nebylo příliš dobře, protože jsme se jako na potvoru den před odjezdem pravděpodobně otrávili krevetami (kupovanými v supermarketu). To nebylo pro náročný let a přesun domů úplně ideální rozpoložení. Vrácení auta v Alamu proběhlo úplně v pohodě. Na letišti jsme se rozhodli dokoupit nějaké lahve, abychom si je mohli vzít k sobě do letadla. A protože to byl den blbec, tak mi na duty free shopu započítali dvakrát stejné zboží (a já si toho všiml až po zaplacení), takže jsme museli absolvovat ještě před odletem martýrium se stornem, vrácením peněz (mimochodem do dneška mi platba za vrácené zboží nedorazila) a novou objednávkou. Ani jednou se mi nepodařilo zaplatit Revolutkou, se kterou jsem měl problém i v supermarketu, při výběru z bankomatu nebo na benzínkách. Ještě bych zdůraznil, že po návratu do ČR se někdo pokusil o výběry v hodnotě cca 30 000 MXN z mé karty, kterou jsem použil pouze u autopůjčovny a v letištním duty free shopu. O tomto problému jsem se dočetl na TripAdvisoru a upozorňovali na něj lidé kteří, si půjčovali auto. Nic naštěstí neproběhlo a karta už je zablokovaná, ale pozor na to – asi je to docela běžná mexická praxe, jak z vás ještě po odletu vytřískat prachy.

Let byl dlouhý a úmorný, naštěstí byl noční a utekl rychleji. V Paříži jsme měli 1 hodinu a 40 minut na přesun, naštěstí to bylo na stejném terminálu (i když na úplně opačné straně), takže jsme vše stihli. Na letišti Charles De Gaulle jsme našli náš značně poddimenzovaný gate. Let měl ještě 20 min zpoždění a mohli jsme vyrazit do Prahy. Na poloprázdném pražském letišti jsme uviděli robotický vysavač, počkali na zavazadla a hurá vlakem domů. Ten opět nezklamal a přidal nám k 18hodinové úmorné cestě ještě hezkých 30 minut zpoždění. Jako obvykle…

 

Mohlo by vás zajímat

František Szabó

([email protected]) Internetový podnikatel. Provozovatel webových portálů ve více než 20 zemích světa. Zastánce jednoduchosti a minimalismu. Investor a podporovatel decentralizace.

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *