Vietnam 1. – 8. den – Ho Či Minovo město, Cu Chi, Can Tho

1.den

Odlet z Prahy proběhl i přes mírný zmatek s letenkou v pohodě. Myslel jsem si, že jsem odbavený online, ale na vytištěném potvrzení nebyl barcode, takže jsem musel projít ještě klasickým odbavením, i když jsem měl pouze příruční zavazadlo. Překvapilo mě, že člověk u zavazadel chtěl ukázat víza, která jsou do Vietnamu povinná a vyřídíte je jednoduše online. Vybral jsem si vyhlášenou aerolinku Qatar Airlines (podle mnoha serverů jednu z nejlepších leteckých společností na světě).

Let byl noční a proběhl bez komplikací. I když si létání obecně moc neužívám, tentokrát se to dalo přežít. Jídlo a servis trošičku horší než u Etihad a Emirates, které považuji za top aerolinky vůbec. Vedle mě seděla starší Vietnamka, která se mě pořád na něco ptala, a i když anglicky moc neuměla, snažila se mi dobrosrdečně radit. Když jsem jí řekl, že si chci půjčit skútr, tak jen nevěřícně vytřeštila oči a přemlouvala mě, ať si raději půjčím auto. WTF? 🙂

Na letišti jsem si koupil SIM Vinaphone; za asi 200 Kč získáte 2 GB internet, trošku volání a SMS. Vtip je v tom, že jde o denní limit, takže reálně mám za pár korun k dispozici 60 GB dat měsíčně. Hned na letišti jsem si stáhl appku Grab (vietnamský Uber). Viděl jsem ji na Google mapách, které jsou pro mě zdrojem ověřených a spolehlivých služeb pro přepravu v zahraničí.

Přesun na hotel proběhl v pořádku. Po ubytování jsem ještě vyrazil podél řeky, abych prozkoumal okolí a dostal jsem první kulturní lekci. Přechod normální silnice je jen pro otrlé povahy, a to i když máte světelnou. Ale úplně jiný level je překonání dvouproudovky, kde je jen přechod bez světel. Pokud bych se nenalepil na místního, který se neohrožené vrhl do nepřerušovaného proudu motorek, autobusů a aut, nikdy bych nepřešel.

Na večeři jsem zaparkoval v přilehlé uličce a dal si místní specialitu á la „udělej si sám” – rýžové placky, proužky vepřového masa a zeleninu. Závitek si už balíte sami.

2.den

Jet lag mi dával plnými doušky okusit svou sílu, a tak jsem se vzbudil už o půlnoci a za boha nemohl usnout. Ve 4 ráno jsem konečně zabral a probudil se po snídaní, kterou jsem měl v hotelu zdarma. 😀

Poté jsem vyrazil do 35stupňové prádelny na polévku Pho Bo. Začal jsem také využívat své nové cestovatelské kombo. Na YouTube se podívám na tipy na zajímavá místa. Video řekne totiž více než text nebo obrázek. Nalezená místa si přes Google Maps ohvězdičkuji a potom se jednoduše orientuji přes mobilní navigaci a sluchátka Apple Airpods, která si nemůžu vynachválit. Bez kabelu je to obrovská svoboda a paráda.

Navštívil jsem oceňované War Remmants Museum, rozhodně doporučuji, pokud se zajímáte o historii a válku. Vietnamci si prošli peklem a vždy se s tím tento houževnatý národ dokázal popasovat a zvítězit. Ve venkovní expozici uvidíte letadla a tanky. Jedna část muzea je také věnována rekonstrukci vězení a mučíren. A jako základ je tady čtyřpatrová budova, jejíž 2 patra jsou věnována chemickým zbraním, které USA na Vietnamce používaly. Mrkněte na Agent Orange  a také na záznamy o masakrech civilistů, následcích po napalmových nebo bombových útocích atd.

Po muzeu jsem vyrazil na vyhlášené představení Water Puppet Show = loutkové divadlo na vodě. Představení trvalo necelou hodinu a rozhodně se jedná o zajímavou podívanou. Některé loutky byly neskutečně vymakané a občas jsem nechápal, jak je možné současně ovládat tolik loutek a jejich částí. Nakonec se představilo asi 7 loutkařů ve vodních kombinézách.

Večeři jsem si dal na Ben Thanh Street Food Market a poslechl si živou kapelu hrající pecky v angličtině.

3.den

Cíl dalšího dne byl jasný – půjčit skútr a vypadnout z velkoměsta, ze kterého mě začala bolet hlava. Všudypřítomný hluk a traffic už mě po 2 dnech iritovaly. Jasně se ukazuje, že velká města nejsou nic pro mě. Vyrazil jsem na ulici Bui Vien, využil jsem na odvoz Grab. Docela zážitek, když vás veze 50kilový strejda, a i když jsem docela střízlík, tak jsem měl párkrát obavy, zda to šofér do zatáček dá a někde se nevymáznem. Nakonec jsme dorazili v pořádku a já si půjčil skútr za 44 USD na 4 dny. Jako zálohu chtěli pas, a tak jsem jim dal druhý, který mám pro tyto účely. Nicméně paní z půjčovny mě vypekla, protože se podívala na víza, která v tomto pasu samozřejmě chyběla. Takže jsem musel dát vratnou kauci 500 USD (což je docela peklo vzhledem k tomu, že ve Vietnamu koupíte použitý skútr za 250 USD). Nakonec jsem vzal automat a opatrně vyrazil směr Vietkong tunely Cu chi. Velmi doporučuji tento návod jak se nezabít na skútru ve městě: 

Po ubytování v oáze klidu, resortu Les Hameaux, jsem vyrazil na známé místo odboje, které hodně zatápělo Američanům, protože přímo ohrožovalo nedaleký Saigon, který kontrolovaly USA. Cu Chi je síť podzemních tunelů na 3 úrovních a celkem má 250 km. Chvíli mi trvalo, než jsem místo našel, Google Maps selhaly a doptávat se místních je taky non sense. Po příchodu na místo jsem byl posazen, abych sledoval nějaký dokument. S jistotou můžu říct, že to byl ten nejhorší dokument, který jsem kdy viděl. Zpracování jako z doby vynálezu filmu. Záběry byly neostré a velmi nekvalitní. Vypravěč velmi lámanou angličtinou popisoval, co se v dokumentu děje, ale kdyby mluvil vietnamštinou budu rozumět možná i více. Poté si pro mě přišel průvodce a jelikož tam nebyl nikdo další, doprovázel mě po tunelech samotného. Asi ho to moc nebavilo, protože docela spěchal a moc nevysvětloval, co kde je. K dokonalosti měli jeho schopnosti také docela daleko. Ale i tak to bylo velmi zajímavé místo a návštěva klaustrofobických tunelů stála za to. Člověk musí smeknout, jak neskutečně houževnatý a pracovitý národ Vietnamci jsou, a v čem dokázali desítky let přežít. V tunelech bylo extrémní vlhko a vedro.

Poté jsem se ještě vydal na střelnici, abych si vyzkoušel 5 ran s útočnými zbraněmi AK47 a M16 a vyrazil zpět do resortu. Vietnamská majitelka žila 40 let ve Francii, poté se vrátila a založila tento „francouzský rezort“, kde byli ubytováni převážně francouzští důchodci.

4.den

Tento den jsem si dal relax u bazénu a poté vyrazil na oběd do okolí. Myslel jsem, že to bude pohoda, ale byl jsem velmi daleko od reality. Po chodníku jsem vyrazil směr „civilizace”, ale nemohl jsem najít žádné podniky s jídlem. Když už to vypadalo na restauraci, tak tam seděli Vietnamci, kteří vůbec netušili, co po nich chci. Nakonec jsem něco našel, ale možná by bylo lepší, kdybych držel hladovku. Dostal jsem nabídku ve vietnamštině a jelikož obsluha neuměla ani slovo anglicky, a já jsem si nebyl schopen rychle něco přeložit přes Translator, vybral jsem náhodnou položku, která se moc jíst nedala. Velmi tučné a nelibové vepřové maso a opět udělej si sám placky. Zajímavostí byly mini „dětské” plastové židličky, které jsou tady ve všech restauracích, obchodech, u domů apod. Všichni je používají a ve velkém. Po cestě zpět jsem se ještě stavil do obchodu. Ale bohužel jsem nenašel takový ten klasický obchod stylu 7eleven, ale typický domácí obchod, kde mají ohromné množství různých věcí, ale v podstatě nic, co bych chtěl. Další zajímavostí je absence mincí, Vietnamci mají pouze bankovky a musím říct, že je to super a velmi příjemná změna po Japonsku, kde mi přijde, že mají zase jen ty mince. 😀

5.den

Tento den byl určen velmi dlouhému přesunu z Cu Chi do města Can Tho, které leží v deltě Mekongu. Přesun to byl úmorný a trval téměř 5 hodin. Setkal jsem se na cestách s mnoha různými situacemi a můžu říct, že suverénně nejhorší a nejnebezpečnější jsou na silnicích autobusy. Na ně je potřeba si dávat velký pozor, také náklaďáky jezdí jako hovada. V okolí zaujme, že podél cest, i těch hodně frekventovaných, jsou domy. No, jsou to spíše takové garáže a před každým z nich sedí lidi na plastových židlích a prodávají všechno možné a koukají na projíždějící auta. Dost často tyto předsíně domů zasahují přímo do vozovky nebo chodníků a musíte se jim vyhýbat. Všude po cestě je plno odpadu, Vietnamci asi nejsou moc čistotní. Často uvidíte, jak Vietnamec jede na motorce nebo v autě a vyhodí plastový kelímek nebo tašku za jízdy přímo na vozovku nebo v lepším případě aspoň vedle ní.

Po úmorné cestě jsem dorazil do ubytování, i když po krátkém bloudění. Na Google Maps se tu nedá úplně stoprocentně spolehnout. Na místě jsem si dal večeři a objednal výlety na další den. Zajímavé jsou ceny piva. Jsou na podobné úrovni jako u nás; za pivo dáte 20 Kč, což je oproti Thajsku nebo Bali v podstatě zadarmo.

6.den

Ranní budíček na 5 hodin byl velmi nepříjemný. Ale bohužel slunce vychází dříve, než je můj budící návyk mezi 8-9. 🙂 Vyrazili jsme na vachrlaté dřevěné lodičce spolu s dalšími 8 turisty a pluli pomalu kanálem a najednou nám došel benzín. :-D. Vypadá to na kapitána experta, protože jakmile došel benzín, nekontrolovaně jsme se dostali ke břehu a ztroskotali. Nakonec se mu podařilo loď dostat z bažiny a pokračovali jsme dále. Z východu slunce jsme toho ale moc neviděli. Vyrazili jsme na slavný plovoucí trh na deltě Mekongu a viděli jsme spoustu velkých i malých lodí se zbožím a také mnoho turistických lodí, ke kterým se obchodníci sbíhali jako mravenci. Jedna paní nám nabídla kávu (kterou nepiju) a o kousek dál jsme si dali Pho Bo (klasickou snídaňovou polévku s rýžovými nudlemi). Poté jsme se přesunuli do nedaleké fabriky na výrobu rýžových placek a nudlí a seznámili se s procesem výroby. Ještě jsme se vrátili na plovoucí trhy, abychom se přesunuli na loď obchodníka s ananasy a ochutnali toto sladké ovoce s výhledem na trhy z větší výšky.

Naše další cesta směřovala na Chiang Rai Market, kde jsme se prošli úzkými uličkami plnými různého ovoce, zeleniny, masa a mořských živočichů. Podobných trhů jsem už viděl mnoho, ale vždy mě překvapí, v jakých hygienických podmínkách čerstvé potraviny (hlavně maso a ryby) prodávají. Kolem stánků se samozřejmě válely odpadky a různé zbytky. Nakonec jsme zamířili zpět do naší home stay chatičkové ubikace, při které expert málem dekapitoval několik turistů nájezdem pod trčící větve. Tour hodnotím pozitivně, i když jsem z výkladu našeho průvodce moc neměl, protože jsem seděl v zadní části lodi, kde byl slyšet akorát řev motoru. Ale za cenu 200 Kč jsem nemohl moc nadávat.

Po návratu jsem si musel na 3 hodinky dát šlofíka, protože ranní vstávání nemám v povaze. 🙂 Večer mě čekal ještě jeden kratší výlet, a to Sunset Tour za 100 Kč. Expert nás tentokrát nabral trošku modernější lodí a vyrazili jsme po kanálu směrem k pomerančovému sadu. Chvílí nám trvalo, než jsme se propracovali do sadu, kde jsme ochutnali zelený sladký pomeranč přímo ze stromu. Poté jsme se přesunuli do dvora prodejců kokosu a jeden si taky dali. Nakonec jsme vyrazili zpět domů a sledovali západ slunce. Tentokrát jsme celou podívanou skutečně viděli. Opět se to neobešlo bez faux pas experta, kterému zdechl u břehu motor a nebyl schopen nastartovat. Nemluvě o dalších nájezdech pod větve stromů apod.

7.den

Tento den byl věnován přesunu z města Can Tho do Ho Či Minova města. Google mapy ukazovaly téměř 16 hodin a venku bylo 35 stupňů. Bohužel se mi podařilo někde vytratit opalovací krém, a tak jsem vyrazil na pekelnou cestu částečně nepřipraven. Jízda na skútru vás tady zavede do nečekaných situací. Všiml jsem si paní, která na skútru převážela přibližně 20 živých hus; každou měla pečlivě zabalenou v tašce a trčela jí jen hlava. Další pán převážel 3 selátka. Další manželé vezli na skútru 2 spící děti nebo takové množství věcí, které přečuhovalo další metr nalevo i napravo. Cesta to byla úmorná a spalující, a jako na každém zimním výletě do zahraničí, jsem se i tady patřičně spálil.

Co mě pořád fascinuje, je množství lidí venku během celého dne. Je to velký rozdíl oproti Česku, kde se lidi spíše izolují ve svých bytech. Určitě je to dáno kulturou, ale i tím, že je tu pořád teplo a být venku je možné i do pozdních nočních hodin.

Vrácení motorky proběhlo v pořádku a rovnou jsem si zarezervoval hotel se střešním bazénem abych mohl spálená záda a krk trošku ochladit. Na večeři jsem vyrazil do osvědčeného Ben Thank food marketu. Po cestě jsem ještě mrkl na večerní chrám Notre Dame a poštu.

Pořád se učím přecházení silnic a lepším se. Ale nemám na to takové koule jako lokálové. Občas se mi stane, že mě chytí nervy a vrátím se zpět na chodník. Problémem jsou opravdu hodně frekventované silnice, kde rychle projíždí auta, a především zde potkáte šílené autobusáky. Pokud je provoz pomalejší a plynulý, je možné přejít pomalou chůzí – a auta i motorky vás objíždí nebo přibrzdí, autobus ale nikdy. Před skútry nejste v bezpečí už vůbec nikde, protože jezdí i po chodníku, často plnou rychlostí, a ještě mají tu drzost vás vytroubit.

8.den

Na hotelu jsem sbalil svých pár švestek, vytiskl letenku a vyrazil odeslat pár pohledů do staré Post Office, která je vyvedena v koloniálním stylu. Hned vedle je katedrála Notre Dame. Poslední věc, kterou jsem chtěl před odletem stihnout, byla slavný independence palace. Budova působí velmi pompézně a nemohl jsem se ubránit dojmu funkcionalisticky „komunistické“ architektury. Ale líbila se mi. Za 65 Kč dostanete zajímavou podívanou včetně expozice na 4 podlažích a podzemního bunkru. Vše si můžete v klidu projít a přečíst si i anglické vysvětlivky na cedulkách. Palác je opravdu luxusní a nabízí ohromně velkorysé prostory pro návštěvy, ale hlavně samozřejmě pro papaláše. Člověk si uvědomí, kolik prachů z daní prožerou podobná monstr sídla a soukromé apartmány vládců. Návštěva místního kina vám osvětlí historii budovy a její návaznost na konflikty, kterými si Vietnam v posledních 60 letech prošel.

Přeprava na letiště proběhla přes aplikaci Grab za přibližně 150 Kč. Řidič neuměl ani slovo anglicky, nakonec ale pochopil, že potřebuju na domestic airport. Trošku jsem měl stres ze sedmikilového limitu na příruční zavazadlo. Na letišti jsem si ověřil že jsem 2 kg přes limit a jelikož všude psali, že to řeší a váží před vstupem do letadla, nabalil jsem na sebe, co se dalo, do kapes nastrkal nejtěžší elektroniku a hned jsem byl v normě Nakonec to nebylo tak hrozné a batoh mi nevážili, ale budu na tom do budoucna muset více zapracovat – přece jenom čím lehčí batoh budu mít, tím méně nákladu budu muset tahat. Ta 2 kila navíc se docela pronesou.

Po přistání letadla v Hanoji a výstupu byl jasně znát teplotní rozdíl. Cesta z letiště do centra je také výrazně delší než v Ho Či Minově městě (40 min). Opět jsem použil Grab, ale cena byla vyšší – 300 Kč.

Po ubytování v hotelu jsem se vyrazil najíst směr centrum. Prošel jsem kolem slavné vlakové dráhy, která prochází skrz Hanoj a viděl domky kolem ní. Bohužel mám asi nějaký dar si vybrat tu nejhorší restauraci a jídlo, takže jsem nudle s hovězím ani nedojedl a musel hledat náhradu na spravení chuti. Kéž bych vůbec nemusel jíst, to by bylo o tolik starostí méně.

Mohlo by vás zajímat

František Szabó

([email protected]) Internetový podnikatel. Provozovatel webových portálů ve více než 20 zemích světa. Zastánce jednoduchosti a minimalismu. Investor a podporovatel decentralizace.

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *