15.den

Vracení motorky naštěstí proběhlo v pořádku. Přesunul jsem se k Ho Či Min mausoleu. Všude v Hanoji byli policisté a příslušníci armády. Na domech jsou 3 vlajky: Vietnamu, USA a Severní Korey. Až později mi došlo, že to bylo kvůli summitu Kim Čong-un a Trumpa ohledně jaderného odzbrojení Severokorejské lidové republiky. Mausoleum je umístěno v poměrně rozsáhlém areálu spolu s muzeem. Musíte ale projít vstupní kontrolou. Všude spousta vojáků, střídaní stráží u mauzolea apod. Člověk si uvědomí, jak ohromné množství prostředku toto symbolické místo spotřebuje a zda by ty peníze nemohly být využity smysluplněji (školy, nemocnice, silnice). Vtipné na tom je, že samotný Ho Či Min chtěl být zpopelněn a ne balzamován. Do mausolea jsem se nedostal, protože v pondělí mají zavřeno a já měl to štěstí, že jsem se v Hanoji objevil vždy v pondělky. 🙂 Kousek od mauzolea mimochodem najdete sochu Lenina. 😀

Mrknul jsem ještě na Hanoi Lake a navštívil ostrůvek uprostřed a park kolem. Nepřišlo mi to ničím zajímavé, ale je to fajn možnost, jak uniknout před ruchem velkoměsta. Poté jsem se přesunul na Cat Ba Express, který jsem booknul online přes službu baolau.com. Cesta busem byla příjemnou změnou po těch náročných přejezdech na motorce. Celkem 4 hodiny v busu (včetně přejezdu lodí na ostrov) byly v pohodě a dostali jsme i drobné občerstvení.

Až ve městě Cat Ba jsem booknul hotel. Překvapilo mě, jak levné hotely tu jsou – kolem 200-300 Kč/noc. Koupelna byla řešena docela zvláštně a po osprchování bylo všude mokro, protože odtok byl na druhé straně místnosti pod umyvadlem. Pokud jdete večer na záchod a zapomenete si obout gumové papuče, máte mokré ponožky. Takto jsem to zažil už na více než polovině míst, kde jsem byl ubytovaný.

16.den

Od recepčního Kennyho jsem si půjčil rozvrzaný skútr. Neměl žádné zpětné zrcátko, často zdechl a vydával hodně divné zvuky. Horší vrak jsem ještě neviděl. Vydal jsem se na nedalekou pevnost Cannon Fort z vietnamské války. Nebo spíše, jak říkají Vietnamci, „Americké války“.  Za 50 Kč můžete prozkoumat pevnost na vrcholku kopce u pobřeží s pěknými výhledy. Bohužel počasí nepřálo, a výhled nebyl úplně ideální. Ale pevnost je to zajímavá – i s několika děly. Nicméně po zkušenosti z USA si člověk nemůže pomoct a má dojem, že celá atrakce je docela promarněnou příležitostí. Určitě by tady z toho mohli vytěžit více a udělat kolem trasy, cedule s vysvětlivkami a trochu uklidit ten nepořádek kolem. Vzhledem k tomu, že na ostrově toho moc k vidění není, toto místo by mohlo být významné a lidé by zde vzhledem k historii a relikviím třeba strávili více než hodinu.

Další zastávkou byla The Hospital Cave, válečná nemocnice umístěná v jeskyni má 3 podlaží, ale to poslední je nepřístupné. Vstup 50 Kč a obrovský komplex místností ve skále s velkou vlhkostí. Opět nevyužitý potenciál. Další zastávkou byl jih ostrova, který jsem dostal tipem od Kennyho – dřevěné schody napříč zátokou bez lidí.

Předposlední zastávkou byl národní park Cat Ba přibližně v centru ostrova. Před vstupem je motýlí farma. V parku je jeden pěkný výšlap na vyhlídku a poté můžete vyšlápnout ještě o něco výše. Bohužel viditelnost kvůli oblačnosti nebyla moc dobrá, ale mohlo to být horší. Díky vstupence do parku jsem měl vstup i do nedalekého jeskynního komplexu Trung Trang. Zajímavé, ale bohužel jsem narazil na velkou skupinku turistů. Ostrov máte projetý za hodinu a za den jste schopni vidět vše, co nabízí. Aktuálně je neobydlený, ale pokud potkáte turisty, budou to Němci nebo Francouzi.

Večer jsem na Kennyho doporučení ještě vyrazil do nedaleké domácí restaurace na mořské potvory. Konkrétně ústřice (80 Kč) a mušle (taky 80 Kč). Chutnaly výborně; ústřice jsem ještě neměl a evidentně byly čerstvé, protože jsem se dožil dalšího dne.

17.den

Další den nás čekal výlet na lodi po zátoce. Byla to jednodenní cesta na menší lodi pro 25 lidí. Nás bylo 19. Za cenu 20 USD jsme se podívali do Lan Ha Bay, což je zátoka patřící k ostrovu Cat Ba, a také do části Ha Long Bay, která spadá pod město Ha Long. Je to to známá atrakce, ale dnes také slušná turistická past. Když jsem si o Ha Long Bay povídal s Brity, kteří tu byli na plavbě, říkali, že to bylo pekelné – všude jen lidi a lodě. Naše plavba ale byla pravým opakem. Kapitán nás vzal na ta nejméně exponovaná místa a za celou dobu jsme potkali opravdu jen málo lidí; některá místa jsme měli jen pro sebe. Počasí se nakonec umoudřilo a vykouklo i sluníčko a já si mimo kajaking skočil z lodě i do ledové vody. Mrkli jsme i na plovoucí dům a poklad ukrytý pod ním (stokilovou rybu pro štěstí, každý dům má svou rybu). Výlet hodnotím pozitivně, docela jsem si ho překvapivě i užil. 🙂

18.den

Tento den mě čekal dlouhý přesun; nejdříve z Cat Bay do Hanoje (4 hodiny) a posléze z Hanoje do Sapy (6 hodin 30 minut). Po cestě se nic zajímavého nestalo. Teda krom jedné drobnosti; na občerstvovací stanici jsem si koupil jídlo, asi prošlé a mělo to následky. Poslední hodinu (jízdy v serpentinách hor do Sapy) mi začalo být zle. Večer na hotelu jsem věděl, že je to špatný, protože jsem dostal zimnici a prožil si docela pekelnou noc.

19.den

Na severu jsem měl trošku jiné plány než ležení na hotelu s otravou jídlem. Ale nedalo se nic dělat, musel jsem si dopřát klid a dietku. Vlastně mě to vzhledem ke zdejším hygienickým návykům a mému poměrně dost citlivému žaludku ani nepřekvapilo. Z posledních 4 cest jsem se hned 3krát přiotrávil jídlem. 😀 Večer se mi ale už udělalo trošku lépe, a tak jsem vyrazil na 5 minut na vzduch (pokud se tomu tady dá tak říkat) do centra. Sapa je turisticky extrémně exponované místo. Všude potkáváte asijské turisty, Vietnamce anebo žebrající Hmongy (původní obyvatelé). Napřed jsem měl plán přemístit se do nějakého homestaye dál od Sapy a udělat si 2 celodenní túry po odlehlých vesničkách. Bohužel jsem ke svému stavu musel můj plán dost výrazně upravit.

20.den

Tento den jsem se musel přesunout z hotelu, protože můj byl komplet vybookovaný. Byl to zrovna víkend, což je nejhorší možný den na návštěvu Sapy. Všude ohromné množství lidí. Sehnat slušné ubytování za rozumnou cenu je skoro nemožné. Něco obstojného jsem ale nakonec našel a zarezervoval přes Booking. Za hodinu přišla zpráva ve vietnamštině, že pokoj není volný. To bylo snad poprvé, co se mi něco takového stalo; že i přes potvrzenou rezervaci na Bookingu mě nakonec neubytovali. Zkusil jsem tedy na doporučení kamaráda konkurenční appku Agoda. Opravdu zde byly i jiné hotely, tak jsem booknul jeden obstojný. Z hotelu dorazilo potvrzení, ptali se: kdy přijedu, kolik nás bude a podobně. Bral jsem to za uzavřené…

S velmi nízkým množstvím energie (díky jezení sušenek a popíjení čaje) jsem chvíli bloudil po místním hřbitově a pak i zahradách. Mírně dezorientovaný jsem se nakonec vydal na lanovku na nejvyšší horu Indočíny, Fan Si Pan. Myslel jsem, že by to pro mě v současném stavu mohla být realizovatelná věc. Nejdříve se jede ze Sapa Train, což je koloniální budova z francouzské okupace uprostřed města a vede ke 2. lanovce, která vás vyveze až pod vrcholek. Celkově za 770 Kč. 3. lanovka vede až na vrchol, ale díky ohromné frontě se mi už nechtělo čekat. A tak jsem vyšlapal asi 500 schodů. Po cestě narazíte na několik chrámů a soch Buddhy. Všude Asiati, kteří se se mnou chtěli fotit. Celkově minimum neasijských turistů.

Na vrcholů je velká zima a ledový vítr, takže se vybavte teplým oblečením a klidně i čepicí. Počasí ale vyšlo nádherně a bylo slunečno. Viditelnost byla perfektní a výhledy stály za to. Mají to tady dobře zprocesováno – i přes ohromné množství lidí běží lanovky rychle a ve frontách jsem čekal maximálně 20 minut.

Během čekání každopádně poznáte Asiaty z trošku jiné stránky. Vůbec podle mě netuší nic o osobním prostoru a naprosto běžné je, že se na vás někdo mačká, tlačí a podobně.

Docela dost unaven jsem dorazil do hotelu, kde mě čekalo nemilé překvapení. I přes potvrzení jsem dostal info, že je hotel plný. Naštěstí mě jeho majitel převezl do jiného, kde už pro mě pokoj měli. Nakonec byl ještě o něco lepší včetně snídaně – takže free upgrade.

21.den

Ráno jsem se opět necítil úplně ideálně a věděl jsem, že to nebude na žádný moc velký trek. U snídaně, kde byla spoustu neslušných Číňanů, si mě fotila parta fotografů jako nějakou cvičenou opici. Na hotelu neuměl nikdo z personálu anglicky a byl to docela mordor. Evidentně tady moc nejsou zvyklí na mimoasijské turisty.

Velmi pomalým vycházkovým tempem jsem vyrazil do nedaleké vesnicky Cat Cat, což je v podstatě takový skanzen místních lidi. Pro vstup do areálu zaplatíte 80 Kč a jdete kolem hromady obchodů, kde se prodávají „místní” výrobky, až k vodopádu Tien San. Všude tuna turistů; dnešní den bylo opravdové vedro. Bez mráčku na obloze, takže se z poměrně jednoduché vycházky stala rázem poměrně náročná. Nakonec jsem se ztratil někde za vesničkou v rýžových polích. Šel jsem po cestě, kam ty davy evidentně nechodí, a najednou se mi otevřel naprosto odlišný pohled na krásnou scenérii s možností pěší turistiky naprosto bez lidí. Někdy stačí opravdu málo; jen vyjít kopec a jste úplně na jiném místě. Po chvíli odpočinku a relaxace na prvním místě bez turistů, jsem se vydal zpět směr hotel a poté cestou podél jezera potkal místní starou Hmongskou žebračku z vesnice Ta Van, kam jsem původně chtěl jet a dělat z ní treky po okolí. Od milé babičky a matky 8 dětí jsem si koupil 2 náramky a vyrazil na poslední autobus ve Vietnamu. Čekal jsem pohodlný autobus s lehačkami (ležícími sedačkami), ale dostal jsem okusit další tzv. „Františkovu patálii”. Objednal jsem si nějaký superlevný bus, který využívají jen místňáci. V busu byli pouze Vietnamci a já. Místo na pohodlné ležení žádné, žádné občerstvení ani zastávky, Záchod asi raději nebudu popisovat. Ale co také chci za 250 Kč. 6 hodin uteklo docela rychle i díky tomu, že píšu tento článek. Nicméně doufám, že tohle už bude poslední drsný zážitek z Vietnamu. Přibližně po 3 hodinách jízdy to vypadalo, že narazíme do dodávky před námi – jen tak tak se náš řidič dodávce vyhnul. V noci jsem ještě vyrazil na Old Quarter night market pokoupit nějaké suvenýry. Překvapilo mě že to začali kolem 23:00 balit.

22.den

Tento den byl věnován nákupům dárků a suvenýrů na Dong Xuan Market. Jedná seo 3 patrovou tržnici. Bylo těžké se tím prohrabat protože tam byla vesměs samá veteš. Nakonec jsem koupil téměř všechny suvenýry v 1 obchodu přímo uprostřed trhu.

Let zpět do Česka byl dlouhý a úmorný. Bohužel jsem v kataru měl poměrně dlouhý 8 hodinový přestup a spaní na zemi nebylo úplně pohodlné a mírně jsem mrznul. Opravdu nechápů jak si někdo může lítání užívat. Nakonec ještě klasický 4 hodinový přesun vlakem. Celkově jsem byl na cestách 30 hodin: 3 hodiny před odletem odbavení a podobné buzerace, 8 hodinový let z Hanoje do Dauhá, 8 hodin čekání na letišti, 6 hodin z Dauhá do Prahy, 1 hodina AE busem z letiště na hlavní nádraží a 4 hodiny vlakem do Hranic.

 

Mohlo by vás zajímat

František Szabó

([email protected]) Internetový podnikatel. Provozovatel webových portálů ve více než 20 zemích světa. Zastánce jednoduchosti a minimalismu. Investor a podporovatel decentralizace.

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *