9.den

V Hanoji jsem přes Google Maps dohledal nejbližší a nejlépe hodnocenou půjčovnu skútrů Tigit Motorbikes a vydal se z hotelu na objednávku. Měli k dispozici pouze poloautomatickou motorku s řazením, ale bez nutnosti používat spojku. Mel jsem z toho trošku obavy, ale Polák, který motorky zrovna vracel, říkal, že to nebude problém a ukázal mi jak na to. Od půjčovny jsem ještě dostal instruktáž, jak měnit pneumatiku, řešit opravy a jednat s policisty. Doufal jsem jen, že nic z toho nebude potřeba.

U policajtů se zastavím; to je docela zajímavé. Pokud vás stopne policajt, je potřeba si počínat obezřetně a opatrné. Nejdříve si musíte být jisti, zda to je opravdu policajt a ne podvodník. Vyžádat si prostě průkaz. Podezřelé je, když je „policajt“ vystresovaný a jedná zbrkle. Pokud je to ale opravdu policajt, je dobré dělat, že neumíte anglicky, mluvit třeba česky a zkusit počkat 10 minut. Po tuto dobu není dobré policistům nic dávat – žádný řidičák, papíry od motorky nebo nedej bože pas. Pokud vás ani po těch 10 minutách nepustí, tak je dobré mít připravenou částku 200 000 dongů (200 Kč) a dát ji policajtovi, což by mělo stačit jako minimální úplatek. Toto všechno se týká situace, kdy jste neudělali přestupek. Pokud jste jeli rychle nebo bez helmy, tak je situace trošku horší a pokuta bude asi vyšší.

Potom jsem tedy vyrazil na tříhodinovou cestu do Tam Coc (Ninh Binh). Řazení bylo ze začátku trošku nezvyklé a docela jsem se s tím pral, ale bral jsem to jako přípravu pro papíry na motorku, které si chci letos udělat. Po cestě jsem si uvědomil, že jsem si motorku napřed nenafotil. Byla totiž z jedné strany mírně poškozena (jako kdyby ji někdo položil). Trošku školácká chyba; doporučuju při půjčení vždy udělat 4 fotky (zepředu, zleva, zprava a zezadu) a máte klid. Po cestě se mě snažil zastavit policajt, ale zamával pozdě a mně už přišlo nebezpečné zastavovat, tak jsem dělal, že ho nevidím a jel dál. 😀

Po příjezdu do resortu na klidném místě uprostřed skal jsem objednal tour na další den.

10.den

Ráno mě vyzvedl bus a jeli jsme do města nabrat další lidi. K mému překvapení jsme vyzvedli pouze 1 Američana z Chicaga a ujali se nás 2 průvodci. Což byla docela privátka. Vyrazili jsme na vyhlídku Hang Mua, kde je také jeskyně. Vyhlídka stala za to, ale turistů tu bylo docela dost. Docela mě překvapilo, když starší průvodce chtěl, abych ho u vyhlídky vyfotil; to se mi stalo poprvé. :-D. Nakonec se ukázalo, že průvodce se teprve zaučuje u toho druhého, a že na místě byl vlastně poprvé. Tak si to užíval jako turista s námi. 🙂

Po cestě jsme potkali člověka s ortézou, který nám vyprávěl hororový zážitek z ostrova Cat Ba. Na ostrově ho jiný turista srazil, když odbočoval doleva a neuzpůsobil jízdu. Musel na ostrově využít nemocnici, která prý byla ve stylu Sovětského svazu. Těch 8 stehů mu zašívali v otřesných podmínkách bez dezinfekce a podobně. Když se ruka nelepšila, musel se přemístit do Hanoje, kde ho doktor upozornil, že kdyby přišel později, šel by rovnou na sál…

Další zastávkou byl obrovský komplex budhistických chrámů a pagod Bai Ding Temple. Tam jsme ještě nabrali jeden britský pár a docela fajn jsme si pak u jídla pokecali o brexitu, jejich několikaletém putovaní po světě a plánovaném návratu zpět domů.

Nakonec jsme dorazili na největší zdejší atrakci Trang an, což je suverénní turistická past. Je to krásné místo, ale extrémně přeplněné lidmi. Máte 3 možnosti (1, 2 nebo 3 hodiny) projížďky lodí. Projíždíte skrz různě dlouhé jeskyně na drobných dřevěných loďkách pro 6 lidí. Oblasti Ninh Binh se často říká Halong Bay na souši. Ale byl jsem ubezpečen, že v Halong Bay je loděk a turistů ještě více.

Perlička – taky mě zaujaly vlajky Vietnamu a Sovětského svazu vyvěšené téměř na každém domě.

11.den

Další den jsem si vyčlenil na drobný okruh na kole po vlastní ose. Projel jsem se po cestách mezi rýžovými poli, mrknul se na malý chrám Thai Vi a vyšlápl do jeskynního komplexu Bich Dong. V tomto komplexu pak můžete navštívit (druhou cestou, která je nelogicky oplocena a uzavřena z jeskynního komplexu) skrytý poklad. Takovou oázu klidu, kam se už lidem po výšlapu do jeskyně moc nechce. To bylo vlastně poprvé, co jsem si užil nějaké klidnější místo o samotě bez lidi.

Po poklidnějším dopoledni jsem se přesunul do národního parku CUC Phuong. Po zaplacení vstupu do parku jsem jel na trek k tisíc let starému stromu, který byl dostupný bez průvodce. Byl tady opravdu hluboký deštný prales s obrovskou vlhkostí a vším, co k tomu patří. trek to byl docela složitý, hlavně kvůli té vlhkosti. Naštěstí jsem měl dostatek vody. V celém parku jsem narazil jen na 4 další lidi. Tisíciletý strom nebyl příliš zajímavý, většina z něj byla ulámaná. Ale docela mě dostala zdejší jeskyně, která se původně jevila jako nepříliš dlouhá. Vydal jsem se na průzkum trošku hlouběji, vše samozřejmě bez světel a značení – a i bez lidí.

Žádné nápisy; prostě nic, co by vás upozornilo, jestli tam vůbec můžete jít. Svítil jsem si napůl vybitým iPhonem. Čím hlouběji jsem byl v jeskyni, tím jsem měl stísněnější pocit. Když už jsem dorazil na místo, kde jsem myslel, že najdu konec, tak se pokaždé objevila možnost jít dál. Pak už se mi ale sevřely půlky. Viděl jsem, že bych se dolů dostat mohl, ale zpátky – vzhledem k vlhkosti jeskyně – už tak snadno ne. Pustil jsem se tedy do návratu zpět a uvědomil si, že kdyby mi přestal svítit telefon, budu mít asi dost velký problém. Doporučuju tedy čelovku nebo baterku a světlo z telefonu jen jako zálohu. 🙂

Po cestě ze smrtonosného treku jsem ještě vyběhl do jeskyně prehistorického člověka. Byla také docela hluboká a zajímavá. Pote jsem vyrazil zpět směr bungalov a zastavil se v jediné místní „restauraci“. Nevábné vyhlížející místnost, vedle které hořel jakýsi plastový bordel. Hodná paní mě pozdravila a ukázala mi ve své kuchyni večeři; nějaké smažené věci, kolem kterých lítalo všechno možné. Tu kuchyni jsem raději neměl vidět, protože jsem měl potom velký problém si něco objednat. Hygienický hell. V bungalovu mě zase celou noc budily myši, které lezly po trámech stěn. Takže žádný příliš kvalitní spánek. Naštěstí jsem měl aspoň moskytiéru.

12.den

Ráno mě vzbudili chrochtající čuníci, kteří se pásli pod bungalovem na kuřích nožkách. Nicméně tento den mě čekalo nemilé překvapení v podobě prudkého ochlazení cca o 10 stupňů a mrholení.  Potřeboval jsem totiž přejet poměrně dlouhý a krkolomný úsek do Mai Chau. Hlavně v horských klikaticích to v kombinaci s mrholením, zimou a mlhou byla opravdu cesta snů. Někde občas chyběl pás silnice. Jinde zase jel v protisměru autobus nebo tirák a abyste se zachránili, museli jste sjet ze silnice nebo zastavit. Po cestě jsem viděl jednu bouračku tiráku a skútru. Netuším, jak to dopadlo.

Když jsem dorazil do Mai Chau, tak se počasí naštěstí umoudřilo a mohl jsem si udělat výlet na kole po vesničkách Lac, Poom Coong a Van. Všude jsou tady takové dřevěné chatrče na kuřích nožkách. Večer jsem ještě vyrazil relaxovat do rýžových poli s melancholickou náladou po vydatném přejezdu.

13.den

Tento den jsem vyrazil na návštěvu jeskyně Chieu v městě Mai Chau. Trošku nestrategicky jsem se na hotelu odhlásil, a tak jsem musel tahat svůj batoh (cca 9 kg včetně vody). Čekala mě ale nemilá informace o tom, že je přede mnou více než 1 000 schodu se zmíněným závažím na zádech; navíc na sluníčku. Po pekelném výšlapu a totálním propocení trička jsem se dostal do krásné vysoké jeskyně. Sice nebyla vysoká a nějak rozsáhlá, ale byla téměř celá vidět pod světlem.

Další cesta mě zavedla do rezervace Pu Luong, kde jsem se snažil najít nějakou zapadlou vesničku. To se mi vzhledem k příšerným bahnitým silnicím nepodařilo. Docela už jsem potom pocítil potřebu natankovat benzín, ale žádná benzínka ani nic, co by připomínalo prodejce z lahví, nebylo na obzoru.

Když už jsem nakonec jel jen na výpary, zastavil jsem u skupinky místních a opravdu bezradně ukazoval na nádrž. A oni mě poslali za nějakým hodným pánem na dvorek. Zrovna s rodinkou na malebné zahrádce pálili nějaké harampádí, smetí a plasty a užívali si čerstvý vzdoušek. Pán mi odlil z kanystru do nádrže a já mohl pokračovat dál.

Počasí v horách moc nepřálo a byla docela velká mlha. I tak šly ale vidět rýžové terasy a v kombinaci s mlhou a oparem to působilo docela tajemně. Když jsem dorazil na ubytování, tak se na mě místní Vietnamec díval dost nevěřícně. Říkal jsem mu, že mám rezervaci přes Booking a on mě spojil s majitelkou. Nakonec vyšlo najevo, že jsem udělal omylem rezervaci na zítřek a oni mají dnes plno. Nakonec mi ale dali postel v dřevěném domku na kuřích nožkách, který je pro tuto oblast tak specifický, a ve kterém hned vedle bydlel zdejší pracovník spolu se ženou a dětmi. Hodný pán mi ještě doporučil okružní túru po rýžových zahradách a místních vesničkách. Večer jsem s nimi povečeřel tradiční vietnamskou kuchyni a vyzkoušel místní rýžové víno (spíš pálenku). Mladší asi tříletý chlapec byl fascinován Rubikovou kostkou, kterou jsem si skládal o volných chvílích, tak jsem mu ji daroval – třeba ho někam dovede. 🙂

Večer jsem ještě vyrazil rozchodit dost těžkou večeři a všiml si, že i kolem deváté si děcka hrají venku v řece, hned vedle cesty; s čelovkami a klackem. Celkově ta volnost, kterou tu děti mají, ostře kontrastuje s dnešní moderní společností, izolací a přehnanou péčí v Evropě.

14.den

Další den jsem vyrazil objevovat rezervaci a okolí, bloudil a sledoval místní život. Nakonec jsem ještě dorazil na Pho Doan Market, který je každou neděli ráno. Asi se vyplatí přijít dřív než v 10, protože už většinu stánků balili a odcházeli. Ale najdete tam opravdu roztodivné věci. Při placení poplatku za parkování motorky u tržnice jsem si uvědomil, že na všech bankovkách je Ho Či Min. To mě docela pobavilo a říkal jsem si, že je to v kombinaci s tím, že nemají ani mince vlastně geniální minimalismus.

Potřeboval jsem se přesunout do Hanoje, a ještě jsem ani zdaleka netušil, jaké peklo mě čeká. Čtyřhodinový přejezd částečně horskou cestou za mrholení a v mlze se silným ledovým větrem mi docela pocuchal nervy. Bohužel všechny 4 vrstvy profoukly, a tak jsem na hrudi cítil opravdu nepříjemné ledové mrazení. Pokoušel jsem se po cestě koupit nějakou pláštěnku, ale bez šance. Vietnamci jsou mistři v kamuflování obchodů, které zrovna potřebujete.

Po suverénně nejhorší čtyřhodinové cestě na skútru v životě, při které jsem promrzl na kost, jsem se dostal konečně do Hanoje. Hotel nedaleko centra nemel možnost parkování pro motorku, nakonec jsem ale obsluhu hotelu přesvědčil, aby přihodili můj skútr k těm jejich. Měl jsem ale trošku obavy, jestli to ve stísněných podmínkách přežije bez potlučení.

Mrknul jsem na večerní Train Street a vyrazil na jedinečný trainspotting. Tato ulice je částečně zaplněna lokály, ale ve většině spodní části jsou už restaurace přebudovány právě pro účel sledování vlaku, který přijíždí několikrát denně. Můžete si objednat jídlo, váš oblíbený džus a na dřevěné dětské židličce sledovat mohutný vlak, které si to šine jen pár jen desítek centimetrů vedle vás. Řeknu vám – je to docela zážitek a návštěva stojí za to. 🙂

Mrknul jsem ještě na Old Quarter, kde je noční trh a ulice ve starém stylu. Mně osobně ale přijde, že všechny ulice v Hanoji jsou ve starém stylu. 😀 Pokud si představujete malebnou procházku po staré čtvrti Hanoje, tak vás asi zklamu. Je to doslova tepna, přes kterou je hustý provoz. Vietnamci jsou mistři v smskování za jízdy v autě i na skútru. Chodníky tu jsou, ale neslouží k pěší chůzi, ale jako přídavný pruh pro motorky, auta, parkování. Nebo případně pro rozšíření prodejní plochy stánku, obchodu nebo místa na odpad.

Mohlo by vás zajímat

František Szabó

([email protected]) Internetový podnikatel. Provozovatel webových portálů ve více než 20 zemích světa. Zastánce jednoduchosti a minimalismu. Investor a podporovatel decentralizace.

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *